S Erazimem Kohákem o televizi veřejné služby, vypořádávání s minulostí, tradici i naději.
V jednom z rozhovorů jsi uvedl: Účelem televize veřejné služby je být nezávislá a ostatním médiím nastavovat laťku. Jak je tomu u nás ve skutečnosti? A co je toho příčinou?
Žijeme samozřejmě ve světě velice nedokonalém, takže mezi ideálem a skutečností je vždycky rozdíl – a někdy hodně veliký. Přesto v zásadě jsem přesvědčen, že Česká televize, která je u nás tou televizí „veřejné služby“, o to usiluje a většinou se jí to i daří. Co se týče třeba té nezávislosti ve zpravodajství, tam cítím určitou podprahovou pravicovou předpojatost, avšak ta je dost pochopitelným – byť velice zjednodušeným – odrazem toho, že se u nás čtyřicet let monopolní ideologie vydávala za „levicovou“. V Radě České televize máme často velké diskuse o tom, zda ten či onen pořad není už za hranicí toho, co lze ještě přijmout z hlediska respektování oné nezávislosti, natož „laťky kvality“ – a samozřejmě, že to občas někde „ujede“. Za mnohem větší ohrožení nezávislosti médií veřejné služby ale považuji to, že jejich financování je přímo vázáno na opakovaná rozhodnutí poslanců jak ve věci poplatků, tak reklamy. V tomto ohledu ještě nemáme u nás tak vyspělou politickou kulturu, aby poslanci toho nezneužívali k vytváření tlaku na tato média. Přitom srovnání s jinými evropskými televizemi prokazuje, že Česká televize žije velice skromně. Ceny prakticky všech vstupů neustále rostou, ale prostředky, které má ČT k jejich zajištění, zůstávají už osm let neměnné.
V témže rozhovoru jsi také vyslovil toto: Potřeba zisku jde vždycky proti svobodě. Jak tomu rozumíš?
Tam byla řeč výrazně o médiích veřejné služby. Jsou samozřejmě oblasti života, kde je potřeba zisku naprosto oprávněná a v konfliktu se svobodou není. Základní problém nastává tam, kde jde o činnosti a služby, které se týkají právě sféry „neziskové“: tedy tam, kde jde v prvé řadě o službu v kultuře, vzdělání, výchově, zdravotnictví, životním prostředí apod. V souvislosti třeba s televizí veřejné služby tlak na ziskovost nutně vede k tomu, že rozhodující roli zaujímá sledovanost – a to ohrožuje všechno vysílání pro menšinové publikum, včetně toho, které – má-li být kvalitní – je drahé. To je třeba klasická hudba, vysílání pro děti nebo opravdu kvalitní dokumenty.
Čas od času se objevují tu nářky, tu výzvy k tomu, že by se naše společnost měla „vypořádat s minulostí“ – a že se zatím nic takového nestalo. Co si o tom myslíš?
Oprávněná námitka by měla znít, že se česká společnost se svou minulostí nevypořádává. Vždyť třeba s problematikou reformace a jejího potlačení u nás jsme se také dosud nevypořádali, ale v rámci odborných i obecně lidských ekumenicky pojatých dialogů se s tím průběžně vypořádáváme. Tato minulost už je otevřená. Problém je v tom, že se naše společnost s minulostí posledních padesáti let nijak nevypořádává. K tomu je totiž třeba přistupovat k minulosti se skutečnou otevřeností, ať je to minulost kladná či záporná. Jde i o to, abychom si byli schopni přiznat třeba to, že se mezi Únorem 1948 a Listopadem 1989 udělalo i mnoho pozitivního. Jako exulant, který s rodiči prchal před komunisty, snad ani nemohu být podezříván z toho, že bych neviděl všechno zlé a hrůzné těch let. Ale opravdová otevřenost vyžaduje schopnost vidět obojí. Přitom vím, že řeknu-li něco o tom dobrém, jsem automaticky pokládán za stoupence totalitního režimu. Právě v takovém paušalizování vidím neschopnost poctivého vypořádávání se s minulostí.
Co si myslíš, že je za touhle neschopností se s minulostí přiměřeně vypořádávat?
Nedostatek sebedůvěry. To platí jak v individuálním, tak společenském případě. Tam, kde se cítím silný, tam si mohu doznat, že jsem také udělal chybu. Tam, kde se cítím zranitelný, musím trvat na tom, že jsem všechno udělal dokonale.
Mimochodem – když jsem se vrátil do Československa po čtyřicetiletém exilu v USA, překvapovalo mne, že Češi se velice rádi chlubí, ale málokdy dokáží přirozeně konstatovat, že něco dělají dobře. Přitom právě ze zkušenosti, že jsem schopen něco zvládat kvalitně, že něco umím dobře, plyne potřebná sebedůvěra.
V posledním čísle časopisu Archa se mimo jiné zabýváme úlohou tradice. Ty ses o ní vyjádřil značně kriticky: Přerušení tradic je osvobozující, považuji ho za jeden z pozitivních momentů v lidských dějinách. Tradice, to je taková mrtvá ruka, která na nás spočívá a utvrzuje nás v tom, že to, co se děje, je z vůle Boží a že to prostě nejde jinak. Co Tě k takovému přesvědčení přivedlo?
To je důsledek mého sledování evropských dějin i docela běžného lidského života. Totiž toho, jak velice často odkaz na tradici slouží k likvidaci pokusů přijít s něčím novým, snahy nechodit jen po vyšlapaných cestách. To jsou všechny ty postoje vyjadřované argumenty typu „Vždyť to takhle vždycky bylo“, „Nikdo nikdy to nedělal jinak“ atd. Takové pojetí tradice umrtvuje život. Používá se jako norma pro to, co má nebo dokonce musí být.
Tradice – nejen oddílová, ale i jakéhokoliv společenství – přece nemusí být jen „mrtvou rukou“, ale může být i předpokladem souvislosti tohoto společenství s kořeny, zvláště pak předpokladem porozumění symbolům, které se rodily v minulosti.
Pochopitelně. Však také tradici samu o sobě neodmítám. Pokládám ji za bohatství, které však nesmí zmrazovat život. To, co jsem svou výše uvedenou kritikou tradice chtěl zdůraznit, je právě nebezpečí, že tradice – tohle bohatství – bude zneužité jako argument proti životu, proti nutnosti stálého hledání, proti změně, proti tomu, že život před nás staví nové úkoly a vyžaduje nová řešení. Ostatně Ježíš to zdůrazňuje v kontrastu, „Slyšeli jste, že říkáno bylo starým…“ proti svému „Já však pravím vám!“. Tradice jako zdroj inspirace, jako nabídka, jako nutná souvislost pro porozumění – rozhodně ano. Tradice jako argument proti odvaze hledat nové cesty, jako norma, která je sama sebou dobrá a nepřekročitelná, jako únik před vlastní odpovědností za výběr toho, co přijmu a co naopak odmítnu, jako „zmrazování života“ – proti tomu protestuji. Tehdy se stává právě tou „mrtvou rukou“.
Při skutečném přetržení tradice hrozí to, nač poukazuješ v jiném rozhovoru: Otázka je i to, zda se vůbec dá na něco navazovat. Řekl bych, že ne. Nenavazujeme, ale často znovu začínáme totéž.
To není jen náš současný problém, to je jasný syndrom všech konzumních společností – ztrácejí historické povědomí. Nejen, že se zajímají jen o přítomnost, ale všechno chtějí mít hned. Ztráta paměti. To je samozřejmě zlé, protože lidský život – stejně jako dějiny, jsou příběhem. Není možné porozumět přítomnosti bez příběhu, do něhož je zasazena. V tomhle smyslu je tradice nenahraditelná. Bez historického povědomí se ztrácí i výhled do budoucna. V minulosti se vždycky taková situace „řešila“ katastrofou. To byl případ konce Říma, stejně jako vyústění renesance ve třicetileté válce.
To není zrovna moc optimistický výhled…
Údaje, které pravidelně dostávám o stavu životního prostředí, jsou skutečně alarmující. Už nejde o to, k čemu by jednou mohlo dojít. Ničivá změna už probíhá a zjevně ji urychluje i umocňuje lidské jednání. Či přesněji: umocňuje ji představa, že naplněním lidského života je mít stále víc – a to udržitelné není. Je to následek nepřekonatelné bídy a nesmyslného bohatství – a to zas pramení z toho, že místo, abychom usilovali o spravedlivější dělení, zdůrazňovali jsme dravé hromadění. A to se vymstí, ani ne tak vzpourou bědných, jako duševním rozkladem bohatých, kteří už roupama nevědí, co dělat. Tak si vymýšlejí, co ještě chtít, až do nekonečna, jenže život je konečný a příroda taktéž. Důvod k optimismu bych nehledal v člověku. Tady mohu doporučit: raději se podívejte na duhu. Nebo myslete na chorál.
