Souhlasíte se mnou, že muž má být silný, rozhodný, šikovný, má trochu smrdět, nedávat najevo city, má být trochu cynický, přímočarý a může být i trochu obhroublý, ale taky ochránce a džentlmen? A že žena má být krásná, mírná, hodná a laskavá, měla by vonět, hezky mluvit, měla by si umět nechat pomoct, či si přímo o pomoc říct, je trochu pletichářka, a klidně může plakat?
A souhlasíte taky se mnou, že kluci by měli na táboře řezat a sekat dříví, stavět stavby, kopat příkopy, zapalovat oheň, dělat nejrůznější opravy, při přepadu klátit útočníky a nosit kanady? Pak se mnou určitě musíte souhlasit i v tom, že holky mají mýt nádobí a vařit a taky mít ve stanu uklizeno, měly by se bát na hlídce, moc nerozumět mapě, zato se vyznat v ručních pracích a aspoň dvakrát za tábor by si měly vyprat.
A nebo ne? Vy i já žijeme ve světě, který ovládají muži, takže se není čemu divit, že nám tato představa připadá mnohem normálnější, než představa zcela opačná. Schválně, zkusme to. Představme si, že by holky byly považované za šikovnější a staraly by se o stavby, dřevo, zatímco kluci by se báli, často plakali, starali se o vaření, měli radši drobné ruční práce a upravovali se tak, aby byli hezcí.
Kolikrát už jste řekli klukovi, co nabíral do breku potom, co s sebou pořádně někde praštil, „No tak nebreč, jsi chlap ne? Chlapi nebrečej!“ A kolikrát naopak ve stejné situaci vzali plačící holčičku do náručí a zkoušeli ji utěšit?
Být kluk a být holka znamená o moc víc, než jen mít pinďoura nebo kačenku. Ve skutečnosti, jak ukazují antropologické výzkumy, holky se chovají jako holky a kluci se chovají jako kluci, protože jsou tak k tomu naučení, ne proto, že se narodili s pinďourem, či kačenkou.
Výchova chlapců a dívek v Čechách a na Moravě
Výchova k holčičkovství a chlapečkovství začíná hned po narození. Viděli jste někdy úplné mimino? Já jen několikrát, ale nikdy jsem nepoznal, jestli to je chlapeček nebo holčička. Přesto existuje nespočet experimentů dokazujících, že se k takovému naprosto neurčitě vypadajícímu miminu chováme jinak, když si myslíme, že to je kluk a jinak, když to máme za holku. O holčičkách si myslíme, že roztomile plakají, o chlapečcích, že zdravě chlapsky brečí. Na holčičky mluvíme skoro o třetinu víc než na chlapečky. U chlapečků považujeme pláč za něco nepřípadného dříve než u holčiček.
A co teprve ve školce. Napomínáme kluky, aby si nehráli s panenkami a holky, co si hrají s autíčky, napomínáme taky. Od holek už takhle brzo očekáváme, že budou chodit čisté a upravené. Mnohem spíš tolerujeme, když zlobí (křičí a perou se) kluci, než když totéž dělají holky. Nevadí tolik, když je holka trochu „klučičí“, ale když je kluk trochu „holčičí“, všichni si z něj dělají legraci.
Ve chvíli, kdy přijde kluk a holka do oddílu, už mají zcela zažito, že jsou kluk a holka, a my je v tom i nadále podporujeme. Máme rozdělené mužské a ženské práce, hry a úkoly, jinak mluvíme s holkama a jinak s klukama, a něco jiného od nich očekáváme a něco jiného každému z nich tolerujeme. Když kluci používají silové řešení sporu, je to pro nás mnohem přijatelnější, než když to dělají holky. Například, víte, že stačí, aby holky mluvily jenom 33 % času a už to vnímáme jako když dominují? Kluci mluví při plánování her a při všech dalších situacích víc než holky.
Když holky a kluci vyrostou a jsou z nich ženy a muži, opakují to, co se naučili. A také, vstupují do světa, kde je moc rozdělena mezi muže a ženy nestejně. Muži jí mají víc. Mají lepší pracovní místa, víc peněz, více prestiže a slávy, jsou oceňováni za svůj rozum, sílu a rozhodnost. Muži mají mnohonásobně lepší přístup k rozhodovacím pozicím – stačí se podívat na vládu, parlament a nebo třeba Velkou Duhu či Duhovku. V Duhovce je pět mužů a žádná žena, na Velkou Duhu přijelo dvakrát víc mužů než žen.
Totéž vlastně platí i v oddílech. Kluci mají častěji vedoucí místa ve hrách i v družinkách, dělají důležitější práce, které jsou více hodnoceny, častěji vyhrávají, protože hry jim vyhovují lépe než holkám.
Tři možnosti
Jako lidé, a tedy i jako vedoucí, se k tomu můžeme postavit třemi různými způsoby:
- Nic takového jako mužská převaha neexistuje, tohle celé je blábol a nebudeme se tím zabývat.
- Mužská převaha existuje, ale to proto, že je to tak přirozené, možná dokonce vrozené. Holky i kluci mají stejnou příležitost a kluci jsou prostě schopnější, takže si berou víc. Takže se s tím nemusíme trápit, pokud to holkám nevyhovuje, ať s tím něco udělají samy.
- Mužská dominance je součástí naší kultury, ale není to spravedlivé. Jako vedoucí máme povinnost se snažit tyto rozdíly vnímat a snažit se je zmenšit. Co je kulturně dané, je možné změnit, a tak bychom to měli zkusit.
První možností se moc zabývat nebudu. Předpokládám, že čtenář Kmotry má alespoň tak vysokou inteligenci, aby sám posoudil, že rovnováha mezi muži a ženami určitě aspoň v Česku neexistuje.
Druhý model staví na předpokladu, že role muže a ženy jsou rovnocenné, ale ne stejné. Vzájemně se mají doplňovat. Kluci mají holkám pomáhat s batohem, holky mají vařit. Kluci mají být trošku rošťáci, holky spíše drbny, kluci se mají chránit holky a holky mají být krásné. Nikdo není horší ani lepší, jen jsou odlišní.
Tento pohled zdůrazňuje spíš odlišnosti, než podobnosti. Ti, kdo zastávají tento přístup, často hovoří o rozdílné a nezastupitelné roli matky a otce, přičemž mají obvykle na mysli, že matka má pečovat o děti a domácnost a muž má vydělávat peníze a chodit s chlapama večer na pivko.
Počítám, že vám to dává smysl, je to tak ostatně přirozené. Dříve než se ale pustíme do diskuse o tom, co je přirozené a co není, chtěl bych připomenout, že velmi přirozené je například otroctví, znají ho i některé zvířecí druhy a podobně je velmi přirozené nechat umřít nemocné dítě. A naopak žít ve městech, posílat SMSky a používat internet je velmi nepřirozené.
Třetí přístup se zabývá tím, co mají muži a ženy společné. A tvrdí, že skoro všechno. Znám jen jedno ženské povolání, které muž nikdy nezvládne – dělat kojnou. A žena zřejmě nikdy nebude dobrá dárkyně semene. Ale všechno ostatní už mohou dělat jak muži, tak ženy. Takže holky klidně mohou sekat dříví, zatímco kluci myjí nádobí. V rodině může jít na rodičovskou dovolenou klidně otec, a když se rozhoduje, kdo bude vychovávat děti po rozvodu, není důvod, proč by to stejně často neměl být otec. Zatím to tak je jen v jednom případu z deseti.
Třetí cesta
Asi vás nepřekvapí, že se kloním ke třetímu stanovisku. Plyne z toho několik závěrů. Za prvé, několik čtenářů teď přestane číst, protože si řeknou, že nemají zapotřebí číst nějaké feministické kydy. Bezva, nashledanou příště. Za druhé, ženy i muži mají mít stejnou příležitost dělat to, co je zajímá. Není žádný důvod, aby muž nemohl dělat to, co dělá žena a obráceně. Za třetí, je nutné přijmout fakt, že kluci a holky mají zcela odlišnou výchovu, jsou jinak připraveni na život a očekávání na ně jsou odlišná a jejich tělesné možnosti se také liší, zejména po pubertě.
Nedávno jsem slyšel, že ženy jsou geneticky lépe připraveny na mytí nádobí než muži, takže jim to méně vadí. Nemohu dokázat opak a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že všechny moje partnerky měly výrazně nižší práh tolerance hromady špinavého nádobí než mám já. Na druhou stranu, nenapadá mne žádný argument, kterým bych mohl ospravedlnit nápad, že by tedy měly nádobí mít častěji. Nevšiml jsem si, že by je to bavilo více, takže proč se o tu nepříjemnou práci nepodělit spravedlivě.
Tohle asi není problém ani na našich táborech, sotvakdo z vedoucích by si dovolil nechat umývat nádobí jenom holky. Na druhou stranu, když je něco potřeba postavit, jsou to často jenom kluci, kteří mají nárok. Jasně, když necháte holky nosit těžké klády, nebo třeba podsady, tak to trvá déle (musejí na to být dvě) a třeba to nakonec není tak dobře udělané.
Jenže… Není náhodou tábor tak trochu hra? Záleží vždycky tak moc na tom, aby všechno bylo co nejdřív? Nešlo by náhodou práci uspořádat tak, aby kluci i holky mohly spolupracovat a vzájemně si pomáhat?
Pár námětů
K tomu, abychom dělali naši práci v oddílech s citlivostí k potřebám kluků i holek (které jsou odlišné) a zároveň klukům i holkám dávali stejné šance, je nutné víc než jen přečíst tento článek. Přesto mám pár tipů, nad kterými se můžete zamyslet.
Nekoedukované oddíly
Jeden z nejlepších způsobů, jak zařídit, že se holky i kluci dostanou ke VŠEM aktivitám, je rozdělit oddíl na holčičí a klučičí. Rázem tím odpadne spousta problémů a také starostí. Přestanou neodstranitelné pokusy o sexuální sbližování (a s tím rizika, která jistě není nutné jmenovat). Přestane předvádění. Přestanou boje o nejkrásnější holku či nejhezčího kluka. Ve skupinkách vzroste upřímnost a také otevřenost.
Jaké jsou nevýhody? Možná to je proti duhovým tradicím, cosi jako „fúúj, skauti“. Možná to není tak atraktivní – pro holky i pro kluky. Jisté ale je, že tak lze připravit program snáze a je to jedna z mála opravdu funkčních možností, jak umožnit zejména dívkám účastnit se opravdu všeho.
Pozitivní diskriminace
Máte na táboře družinky? Pak nechť rádcem přesně aspoň poloviny z nich jsou holky. Koná se táborová porada? Navrhněte pravidlo, že holky a kluci mají mluvit stejně často. To znamená nejen dávat přednost holkám, když se přihlásí (hlásí se obecně méně často), ale je i aktivně vyzývat k tomu, aby promluvily.
Jiná technika jsou korálky. Každý jich má jen pár a pokaždé, když promluví, musí jeden odevzdat. Nebo můžeme udělat kolečko a dát tak možnost promluvit každému, kdo je přítomen. Také bychom měli myslet na to, že před velkou skupinou se mluví lépe klukům než holkám, a diskutovat bychom měli radši jen v malých, maximálně osmičlenných skupinkách.
Po hlavě do toho
Připadá vám téma ženských a mužských rolí zajímavé? Proč je neprozkoumat ve hrách a cvičeních? Portál vydal výbornou knížku, Sociálně psychologické hry pro dospívající, 2001, zkuste si ji opatřit, získáte tam dostatek inspirace, nicméně aspoň jeden nápad.
Dohromady se skupinkou napište, co je typicky ženské a co je mužské. Až budou seznamy hotové, nechte každému posoudit, co na něj z obou seznamů platí. Je to zajímavá reflexe toho, nakolik jsou v každém z nás ženské i mužské stránky. A nebo jinak, nakolik jsou ty tzv. mužské a ženské rysy vlastně jen výmyslem.
Souhlasíte se mnou, že máme ještě velké mezery v tom, jak se stavíme k problému dívčích a chlapeckých a vlastně i ženských a mužských rolí? Pokud ano, či ne, pište na kmotra@duha.cz, nejzajímavější názory otiskneme.
Článek zveřejněn se souhlasem redakce Kmotry, kterou pro své členy a příznivce vydává sdružení Duha.
Ilustrační foto – Radka Páleníková, snímky jsou z pražské Bambiriády 2003
