Marek Bárta Olympiáda je za námi a z komentářů v médiích mám poněkud rozpačitý dojem. Medailí nebylo zdaleka tolik, kolik jsme očekávali. Lyže Jandovi nelétaly, jak se očekávalo, naděje, že se Turín bude pro hokejisty druhé Nagano je ta tam, ještě že Katka Neumannová získala zlatou… Jako by kdesi v záplavě reklam sponzorů utonulo známé heslo: „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.“ Jako bychom pro lesk zlata nebyli schopni vidět skvělé výkony těch, kteří na ně sice nedosáhli, ale bojovali o ně ze všech sil a často při tom překonali sebe sama. Docela by mne zajímalo, jak by se Olympiáda změnila, kdyby se výkon sportovců hodnotil tak, jak se doporučuje vedoucím hodnotit děti v oddílech – oč se sami zlepšili, nakolik překonali sebe sama. Sport je totiž skvělý nástroj jak vést děti v oddílech právě k překonávání sebe sama. Naučí je stanovovat si cíle a pak jich dosahovat. Pokrok se tu totiž dá ve většině případů dobře změřit. Když se pak ve vzájemném měření sil někdo octne na třetím či osmém místě, je to pro něj v podstatě dobrá zpráva: ještě na sobě můžeš makat, ještě je co zlepšovat… Oddílový vedoucí přitom má nezastupitelnou roli. Umění dosahovat svých cílů totiž děti využijí nejen ve sportu. A nemusí přitom jít o překonávání světových rekordů, jako když Steve Fosset s Globalflyerem oblétl svět. I jemu však před lety v Kalifornii vedoucí jeho oddílu vysvětlil, že tajemství úspěchu spočívá v tom stanovit si cíl, najít způsob, jak jej dosáhnout a pak udělat vše pro to, aby ho překonal.

    Autor